Fotografickou historii netvořily jen nové fotoaparáty a vynálezy. Výrazně ji posouvaly také autorky, které změnily způsob práce s portrétem, dokumentem, kompozicí nebo inscenovaným obrazem. Šest následujících fotografek představuje rozdílné přístupy: od viktoriánského měkkého portrétu až po otázky identity v současném umění.
Julia Margaret Cameron (1815–1879)
Cameron začala fotografovat až ve 48 letech, když roku 1863 dostala fotoaparát od dcery a zetě. Její portréty se vymykaly představě, že dobrá fotografie musí být dokonale ostrá. Pracovala s měkkým zaostřením, řízeným světlem a dlouhou expozicí; místo pouhé podobnosti hledala výraz a atmosféru. Fotografovala známé osobnosti viktoriánské společnosti i blízké lidi.
Mezi portrétované patřila i její neteř Julia Jackson, pozdější matka spisovatelky Virginie Woolfové. Tvorbu fotografky přibližuje Metropolitan Museum of Art.
Imogen Cunningham (1883–1976)
Americká fotografka Imogen Cunningham se věnovala portrétům, rostlinám i studiím lidského těla. Na začátku kariéry ji ovlivnil piktorialismus, později se posunula k přesnějšímu modernistickému vidění. Detail květu nebo listu dokázala proměnit v téměř abstraktní obraz tvarů a linií.
V roce 1932 byla mezi zakládajícími členy skupiny f/64, která prosazovala ostrost a jasnou formu jako výrazové prostředky fotografie. Přehled její práce nabízí National Gallery of Art.
Dorothea Lange (1895–1965)
Dorothea Lange začínala jako portrétní fotografka v San Francisku. Během hospodářské krize se však obrátila k dokumentování životních podmínek lidí bez práce a migrujících zemědělských rodin. Její fotografie propojují pozorování skutečnosti s promyšleným výběrem okamžiku a kompozice.
Nejznámější snímek Migrant Mother vznikl v roce 1936 v kalifornském Nipomu a zachycuje Florence Owens Thompson s dětmi. Patří do širší série, nikoli k jediné izolované expozici. Kontext uchovává Library of Congress.
Annie Leibovitz (nar. 1949)
Annie Leibovitz významně ovlivnila současný redakční a inscenovaný portrét. Fotografovala pro Rolling Stone, kde se roku 1973 stala hlavní fotografkou, a později pro Vanity Fair či Vogue. Její práce ukazuje, že portrét známé osobnosti může být současně promyšlenou vizuální interpretací.
Výrazné světlo, scéna, gesto nebo rekvizita u ní nejsou jen dekorace. Pomáhají vystavět příběh portrétovaného člověka. Profesní cestu popisuje National Portrait Gallery.
Cindy Sherman (nar. 1954)
Cindy Sherman proslula inscenovanými autoportréty, v nichž se mění v různé postavy a vizuální typy. V sérii Untitled Film Stills z let 1977–1980 vytvářela snímky připomínající filmové situace, aniž by šlo o fotografie ze skutečných filmů. Je zároveň autorkou obrazu i jeho hlavní protagonistkou. Není to tedy běžný autoportrét jako prostý záznam vlastní podoby.
Její tvorba vybízí k přemýšlení o stereotypech, rolích a o tom, jak obraz utváří očekávání diváka. Při prohlížení se ptej, co o člověku skutečně víš z fotografie a co si do ní doplňuješ podle oblečení, prostředí či známých kulturních vzorů.
Diane Arbus (1923–1971)
Diane Arbus fotografovala lidi v New Yorku a jeho okolí: známé i neznámé, v soukromých situacích i na veřejnosti. Po zkušenostech z módní fotografie se soustředila na portréty, které diváka často vyvádějí z pohodlných očekávání. Její způsob fotografování dodnes otevírá otázky o pohledu fotografa, důvěře a reprezentaci druhého člověka.
Pro její pozdější tvorbu je typický čtvercový formát a přímý kontakt s portrétovaným. Životopis a kontext díla nabízí Whitney Museum of American Art.
Co si z jejich práce vzít
Každá z těchto autorek ukazuje jiný důvod, proč fotografie vzniká: zachytit osobnost, objevovat tvar, zaznamenat společenskou realitu nebo zpochybnit naučené představy o obrazu. Jejich přístupy se nevylučují a mohou inspirovat i dnešní tvorbu. Technický kontext doplňuje historie fotografie od prvních procesů po digitál a samostatně také vývoj portrétní fotografie.
Pro vlastní tvorbu můžeš zkusit dvě krátká zadání: nejprve jednoduchý portrét soustředěný na výraz a pak záměrně inscenovanou scénu, v níž obraz vypráví příběh. Srovnej, co jsi divákovi sdělil světlem, rekvizitou a kompozicí, a co už si musí domyslet sám.









