Prohlížíš staré album a téměř všichni na tebe hledí vážně. Dnešnímu divákovi se snadno vybaví smutek, přísnost nebo nepohoda. Jenže výraz na portrétu není přímý záznam toho, jak se člověk cítil celý den nebo jaký měl život.
Vážné tváře na starých fotografiích souvisejí s technikou i s tím, jak se tehdy lidé chtěli před fotoaparátem ukazovat. Dlouhá expozice je důležitá část vysvětlení, ale nestačí pro všechna období a všechny situace. A hlavně: lidé se na historických snímcích někdy usmívali.
Nejprve opravme slovo nikdy
V muzejních a archivních sbírkách existují staré portréty s úsměvem. Například Library of Congress uchovává snímek usmívajícího se dítěte, datovaný přibližně mezi roky 1855 a 1870. Už samotná existence takového předmětu vyvrací jednoduché tvrzení, že úsměv tehdy nešel vyfotografovat.
Jeden příklad samozřejmě neříká, jak častý byl úsměv v celé společnosti. Ukazuje ale, proč je potřeba rozlišovat mezi převažující podobou určitého typu portrétu a absolutním zákazem nebo technickou nemožností.
Stejnou opatrnost potřebujeme i při čtení rodinného alba. Výběr několika dochovaných snímků nemusí představovat všechny způsoby, jak se daní lidé fotografovali nebo jak se chovali mimo ateliér.
Usmívající se mladá žena na historickém portrétu z fotografické sbírky C. R. Savage. Harold B. Lee Library / Wikimedia Commons, volné dílo.
U raných postupů bylo potřeba zůstat v klidu
U prvních portrétních fotografických procesů mohly být expoziční doby podstatně delší, než jaké známe z běžného dnešního focení. Pohyb se mohl projevit neostrostí. Udržet široký úsměv je přitom obtížnější než zaujmout klidný výraz.
Getty ve vysvětlení historie fotografického úsměvu popisuje jak technická omezení rané daguerrotypie, tak používání opěr k omezení pohybu. Dlouhé setrvání v poloze mohlo ovlivnit přirozenost výrazu.
To však nelze přenést na celé 19. století jako jednu neměnnou situaci. Postupy se vyvíjely a potřebné časy se měnily podle materiálu, světla i vybavení. Ne každý starý vážný portrét vznikl proto, že se člověk musel několik minut nehýbat.
Portrét měl také působit důstojně
Raná ateliérová fotografie přebírala řadu způsobů zobrazení z malířského portrétu. V evropském a severoamerickém prostředí mohly klidný postoj a zdrženlivý výraz odpovídat představě vhodné veřejné prezentace.
Getty připomíná, že široký úsměv se v části tradičního portrétování nespojoval se stejnou důstojností, kterou dnes často připisujeme vstřícnému výrazu. Muzeum Ludwig ve své prezentaci Smile! zdůrazňuje vliv společenských norem, role a kontextu.
Pro dnešního diváka je důležité obrátit perspektivu. Neptejme se jen, proč se ti lidé nesnažili vypadat přátelsky podle našich měřítek. Ptejme se také, jaký výraz považovali za vhodný oni a pro jaké publikum portrét vznikal.
Ateliérový portrét ženy s vážným výrazem, C. D. Fredricks & Co., 60.–70. léta 19. století. The Metropolitan Museum of Art, volné dílo.
Fotografování bylo konkrétní společenskou situací
Návštěva ateliéru zahrnovala prostředí, vedení fotografa, oblečení i rozhodnutí, jak se člověk chce ukázat. Výsledný portrét proto není jen zachycený obličej. Je výsledkem setkání a určitého způsobu prezentace.
Library of Congress u profesionálních portrétních fotografů upozorňuje na spolupráci zákazníka a autora při vytváření idealizované podoby vzhledu a životního stylu. To je užitečný rámec i pro čtení výrazu.
Nemusíme vědět, kdo přesně navrhl konkrétní postoj. Můžeme si ale všimnout, že fotografie vznikla za určitých podmínek a pro určitý účel. Stejně jako dnes se jinak tváříme na pracovní portrét, jinak na rodinnou momentku a jinak při vědomé výtvarné stylizaci.
Jak se měnily vzory, podle kterých se lidé fotografovali
Ve 20. století se proměňovalo prostředí obrazové komunikace. Museum Ludwig spojuje historii výraznějšího úsměvu mimo jiné s filmem, bližšími záběry obličeje a reklamním zobrazováním. Úsměv se stával součástí veřejně opakovaných obrazových vzorů.
Takovou změnu je lepší chápat jako proces než jako jeden vynález, po kterém se všichni začali tvářit jinak. Technika umožní určitý obraz, ale lidé se zároveň učí, co od fotografie očekávat a jak se pro ni chovat.
V tom je zajímavá návaznost na dnešní sítě. Také dnes vidíme opakující se výrazy, postoje a způsoby pořizování portrétu. Neznamená to, že jsou všechny emoce falešné. Znamená to, že způsob jejich veřejného ukazování má své vzory.
Co lze zjistit z velkého souboru portrétů
Historický vývoj nemusíme zkoumat jen na několika slavných snímcích. Projekt A Century of Portraits pracuje s rozsáhlým souborem amerických školních portrétů a ukazuje možnosti počítačového sledování proměn vizuálních zvyklostí.
Podobné soubory mají výhodu opakujícího se typu záběru. Snáz se pak porovnávají některé změny vzhledu a výrazu. Současně mají jasné hranice: školní portréty z určité země nejsou automaticky reprezentativní obraz celého světa.
Pokud vidíš tvrzení o tom, kdy se lidé začali usmívat, zajímej se proto také o podklady. Jaké fotografie autor porovnával? Z jakého prostředí pocházejí? A mluví o častějším výskytu, nebo z jednotlivých snímků dělá obecné pravidlo?
Vážná tvář neznamená nešťastný život
Ze samotného portrétu se nedá spolehlivě určit dlouhodobé duševní rozpoložení člověka. Vážný výraz může být zvolený kvůli situaci, roli nebo představě o důstojnosti. Úsměv zase nemusí znamenat, že je všechno v životě v pořádku.
To je dobré si připomenout právě u rodinných fotografií. Pokud člověka neznáme z dalších pramenů, neměli bychom mu z výrazu domýšlet povahu. Portrét může být silný doklad vzhledu a způsobu prezentace, aniž by vyprávěl celý životopis.
Místo rychlého byla to přísná doba se ptej, co skutečně vidíš: natočení hlavy, gesto, oděv, pozadí nebo vztah k ostatním postavám. Výklad pak odděluj od toho, co dokládá samotný předmět.
Stránka alba z období 1860–1880. Portrétní kartičky se vkládaly do připravených oken. Bibliothèque nationale de France, volné dílo.
Jak si staré portréty prohlížet pozorněji
- Zjisti přibližné datum a použitý fotografický postup.
- Rozliš ateliérový portrét, momentku a inscenovanou scénu.
- Přečti popisek a odděl doložené informace od domněnek.
- Porovnej více fotografií podobného období a účelu.
- Všímej si výjimek, které narušují jednoduché vysvětlení.
Pomoci může výběr portrétů 19. století z Library of Congress. Nejde o to najít jediný správný výraz pro celou dobu. Zajímavější je sledovat škálu rozhodnutí a podmínek, ve kterých vznikala.
Co si z historie odnést do současného focení
Když dnes před objektivem řekneme usměj se, také vycházíme z určité představy o dobré fotografii. Ta ale nemusí odpovídat každému člověku a každému záměru. Klidný portrét může být silný bez úsměvu a otevřený úsměv může fungovat bez strojenosti.
Fotograf může nabídnout různé možnosti a sledovat, co člověku vyhovuje. Důležitější než jednotný pokyn je souvislost mezi výrazem, světlem a významem snímku. Práci s komunikací rozebírám v článku Jak mluvit s modelkou při focení.
Historie úsměvu nám připomíná, že fotografická přirozenost není jen technická vlastnost. Je to také očekávání, které si do záběru přinášíme. Širší vývoj portrétu najdeš v článku Historie portrétní fotografie.







