Mé začátky sahají někdy k roku 2010, kdy jsem si pořídil svůj první foťák (tenkrát mám pocit, že to byl Olympus SP-600UZ) a focení mě začalo bavit s prvními vyfocenými snímky.
Na první pohled to může vypadat jednoduše. Stačí otevřít Instagram nebo Google, napsat „fotograf“ a během pár minut najdete desítky lidí, kteří focení nabízejí. Portfolio plné hezkých fotek, příjemná komunikace, různé ceny. Výběr může působit skoro nekonečně.
Pamatujete si na časy, kdy největší lingvistickou výzvou bylo pochopit, co znamená ROFL nebo swag? Já taky. Jenže časy se změnily. Jako mileniál jsem si donedávna myslel, že držím prst na tepu doby. Pak jsem ale zaslechl rozhovor dvou dvanáctiletých v tramvaji a uvědomil si, že nerozumím ani spojkám.
Existuje jedna věta, kterou jako fotograf slyším pořád dokola. Možná častěji než jakoukoli jinou.
„Já nejsem fotogenický.“
Lidé to říkají s naprostou jistotou. Někdy se tomu smějí, někdy to myslí opravdu vážně. Často dodají, že na všech fotkách vypadají divně, že mají zvláštní výraz, že se nepoznávají nebo že se prostě „na fotkách kazí“.