Mé začátky sahají někdy k roku 2010, kdy jsem si pořídil svůj první foťák (tenkrát mám pocit, že to byl Olympus SP-600UZ) a focení mě začalo bavit s prvními vyfocenými snímky.
Focení je spolupráce dvou lidí. A jako každá spolupráce má svoje red flags – varovné signály, které naznačují, že něco není v pořádku. Často jsou vidět už na začátku, jen je lidé ignorují.
Technické nastavení foťáku bývá pro začátečníky největší bariéra. Působí složitě, plné čísel a pojmů, které nedávají smysl. Ve skutečnosti ale celý systém stojí jen na třech základních pilířích: clona, čas závěrky a ISO. Jakmile pochopíš, jak spolu souvisí, získáš nad fotografií kontrolu.
Pózování na fotkách není o tom zapamatovat si deset „insta póz“ a ty pak opakovat dokola. Ve skutečnosti jde o mnohem hlubší princip – o pochopení toho, jak funguje tělo v prostoru, jak reaguje na světlo a jak se do výsledku promítá psychika člověka před objektivem.