Frekvenční separace rozděluje obraz na jemné detaily a pomalejší změny barev a tónů. Při retuši tak můžeš řešit nerovnoměrný barevný přechod odděleně od drobné struktury pleti. Není to ale automatické vyhlazení ani důvod upravovat každý portrét stejně.
Dvě vrstvy, dva různé úkoly
Nízké frekvence obsahují hlavně široké barevné a tonální přechody a základní modelaci světlem. Vysoké frekvence nesou jemné detaily, například póry, chloupky a ostré hrany. Rozdělení závisí na zvoleném postupu a míře rozostření.
Vrstvy se mají po složení zobrazovat jako původní obraz. Ještě před retuší proto vypni a zapni celou skupinu: pokud se vzhled změnil už samotným rozdělením, nejprve oprav nastavení. Konkrétní hodnoty nelze bez rozlišení souboru a jeho bitové hloubky doporučit univerzálně.
Výchozí příprava dokumentu: po základním vyvolání RAWu vytvoř dvě kopie obrazové vrstvy. Spodní označ jako nízkou frekvenci, horní jako vysokou. Na spodní vrstvě zvol rozostření, které odstraní jemnou texturu pórů, ale zachová větší přechody světla a stínů. Horní vrstva má nést jemnou strukturu; způsob jejího sestavení pomocí funkce Použít obraz (Apply Image) závisí na bitové hloubce a nastavení dokumentu.
Po sestavení vysoké frekvence a nastavení vhodného režimu prolnutí ověř, že se obraz při zapnutí a vypnutí skupiny prakticky nemění. Samotné vytvoření vrstev nesmí portrét viditelně zesvětlit, ztmavit ani změnit jeho barevnost. Pokud se to děje, není výchozí separace sestavená správně a nemá smysl hned začít retušovat.
Před samotnou retuší si ulož kopii pracovního souboru nebo použij nedestruktivní strukturu vrstev. Jednotlivé vrstvy srozumitelně pojmenuj a organizuj do skupiny, aby bylo možné účinek kdykoli vypnout. Vysoká frekvence není vrstva „pro doostření všeho“ a nízká není plocha určená k celkovému rozmazání obličeje. Každá má zachovat to, co patří do druhé, a umožnit malé lokální zásahy.
Retušuj konkrétní problém
U nerovnoměrné barvy pracuj místně v nízké vrstvě a hlídej, aby se neztratily přirozené stíny a tvar tváře. U jemného rušivého detailu pracuj ve vrstvě vysokých frekvencí; při klonování vybírej zdroj z podobně orientované struktury.
Nerozmazávej plošně celý obličej. Zachované póry samy o sobě nezaručí přirozenost, pokud zmizí objem nosu, tváře nebo očního okolí. Trvalé znaky a rozsah změn vzhledu si domluv s fotografovaným člověkem.
Na nízké frekvenci opravuj opatrně nerovnosti barvy a jasu tak, aby nezmizel přirozený objem obličeje. Na vysoké frekvenci pracuj jen s detaily textury, které opravdu ruší. Nedotýkej se zbytečně celých ploch pleti: právě souhra jemné textury s většími světelnými přechody dělá pleť uvěřitelnou. Při práci pravidelně přepínej náhled na původní snímek.
Na větší barevný přechod můžeš použít lokální postup s pečlivým výběrem oblasti, ale kontroluj, aby ses nedostal přes hranici nosu nebo konturu tváře. Tam může neuvážený zásah vytvořit nepřirozený halo efekt. Při práci s texturou zase hlídej, zda neklonuješ stejné póry do opakujících se vzorů. Retuš má vizuální problém odstranit, ne vytvořit nový detail, který na původní fotografii nebyl.
Jak poznat, že retuš pleti zašla moc daleko
Představ si portrét s lehce červenější tváří na jedné straně. Při práci s barvou a tónem sleduj, jestli pořád zůstává přechod mezi světlem a stínem. Když přechody příliš vyrovnáš, tvář může ztratit objem, i když ve zvětšení dál vidíš póry. Na hranách nosu, rtů nebo čelisti navíc snadno vznikne viditelný pás.
Nejdřív zkontroluj barevnou úpravu při běžné velikosti fotografie. Pak zvětši výsledek a podívej se, zda klonovaná textura působí přirozeně a neopakuje nápadný vzor. Přepnutím celé retušovací skupiny porovnáš stav před a po úpravě a rychle zjistíš, která část zásahu je vidět i v konečném výstupu.
Všímej si hran kolem nosu, rtů a očních víček. Jestli pleť vypadá na první pohled dokonale hladce, ale pod okem zůstávají ostré póry nebo se objeví barevné mapy, jednotlivé frekvence se upravovaly nevyváženě. Posuzuj výsledek nejen při velkém přiblížení, ale i v běžné velikosti portrétu. Přirozený výraz, vrásky a individuální struktura pokožky by neměly zmizet.
Po dokončení si fotografii prohlédni na různých měřítkách. Při přiblížení sleduj artefakty a strukturu, při celkovém zobrazení objem obličeje a emocionální výraz. Pokud si rozdílu všimneš dříve než samotného portrétu, bývá dobré zásah zeslabit. Obzvlášť u přirozených portrétů není cílem smazat každou vrásku, znaménko nebo odlišnost pleti.


Kdy raději použít jiný nástroj
Na jednotlivý pupínek může stačit retušovací nástroj, pro jemné vyrovnání světla místní zesvětlení a ztmavení. Frekvenční separace má smysl tam, kde oddělení detailu od barev opravdu zjednoduší kontrolu zásahu.
Průběžně porovnávej originál, detail i celou fotografii. Pokud pleť začne působit voskově, vrať se o krok zpět. Do celého procesu ji zasazuje článek Postproces fotografií.
Na drobný pupínek často stačí retušovací štětec nebo klonování na samostatné vrstvě. Pro jemné sjednocení světla bývá vhodnější lokální zesvětlování a ztmavování, tedy dodge & burn. Frekvenční separace je užitečná pouze tehdy, když řeší konkrétní problém, který jednodušší nástroj nezvládne přehledněji. Není to povinný krok u každého portrétu.
Pro sérii fotografií je rozumné držet podobnou míru retuše. Jeden extrémně vyhlazený obličej vedle přirozeně upravených portrétů může působit nekonzistentně. Udělej si vzorový snímek, stanov si hranici zásahů a až potom pokračuj dál. V praxi tím často ušetříš více času než použitím složitější techniky na všech fotografiích bez rozdílu.




