Jak začít fotografovat v 10 krocích

Jaká základní nastavení fotoaparátu musíte zvládnout, abyste mohli začít úspěšně fotografovat? Je jich opravdu jen pár, většinu „čudlíků“ na svém fotoaparátu můžete ignorovat. Těch několik životně důležitých funkcí však musíte umět i poslepu.

Mnozí novopečení majitelé fotoaparátu začnou lačně číst manuál se (zcela marným) očekáváním, že jim to pomůže k pochopení toho, jak stroj ovládat. A pak to vzdají, protože „to se prostě nedá“. Ano, to se prostě nedá – manuál má jednu jedinou funkci: poradit, když hledáte něco zcela konkrétního. Jinými slovy to, co víte, že máte hledat.
A vědět byste měli i druhý důvod tajuplnosti základních funkcí fotoaparátu, a tím je marketing velkých firem – snaží se s každým novým modelem přitáhnout vaši pozornost nějakou novou funkcí typu „automatické zaměřování červené čepice na sněhu“.
Foťáky tedy přetékají stovkami funkcí a čudlíků, z nichž cca 90 procent  je buď vysloveně k ničemu, případně je budete potřebovat jednou za rok či za život.

Tedy: než zvládnete následujících 10 věcí, nesmíte fotit! (No dobrá, žertuji, a řeknu to tedy jinak: bez pochopení těchto bodů nikdy nemůžete vytáhnout z foťáku – ba dokonce ani z mobilu – to, co opravdu umí.)

1. Pochopte, jak fotografie ve fotoaparátu vzniká

Je zcela jedno, zda máte obyčejný kompakt nebo zrcadlovku, fotit se nedá bez základního pochopení „vzniku fotky“.  Je to prosté: aby fotografie vznikla, musíte objektivem na čip či film pouštět světlo. A ona doba, po jakou to světlo „kreslí“ obrázek, se nazývá čas. A proč je to tak důležité? Protože jinak nikdy nepochopíte, proč jsou někdy fotky rozmazané a jindy ne. Rozmazaná fotka zkrátka znamená, že fotíte moc dlouhým časem.
Co si zkusit: Naplno si uvědomte, co nejspíš víte přinejmenším podvědomě: Když je světla dost (třeba za slunného dne), foťák cvakne rychle, stačí mu krátký čas. V přítmí (ale třeba i v místnosti) toho času potřebuje více, cvaknutí je váhavější a objekt na fotce může být rozmazaný – za onen dlouhý čas se stihne pohnout (případně se pohne vaše ruka).

2. Zvládněte fotoaparát: tedy čas, ISO, clonu

Mnoho novopečených fotografů vyděsí, když je někdo nutí chápat vnitřnosti jejich miláčka – říkají si: koupil jsem si drahý fotoaparát hlavně kvůli tomu, abych nemusel nic řešit. Jenže ouha, tak to nefunguje. Zkrátka: vy VŽDY musíte vědět, co se ve vašem foťáku děje, jinak se nedá fotit, prostě se s tím smiřte.
Naučte se tedy brát na vědomí tři hodnoty, které se vždy podílejí na tom, jak fotka dopadne: čas, ISO a clonu, a alespoň zhruba tušit, jaké mají hodnoty. (Opakuji, bez toho to nejde!)
Co si zkusit: S výjimkou nejlevnějších kompaktů v hledáčku či na displeji zahlédnete hodnoty času i clony. Čas je obvykle číslo (15, 100, 200…), někdy i zlomek (1/15, 1/100, 1/200). Dívejte se, jak se ony hodnoty mění, všimněte si, že třeba při čísle 15 (patnáctina vteřiny) se už věci začnou rozmazávat.
Ono druhé číslo (clona) bude nejspíš hned vedle a někdy je před ním písmenko F. Toto clonové číslo popisuje velikost štěrbiny, jíž objektivem pouštíme světlo na čip. Zatím se jí nemusíme trápit, jen vězte, že tam je. A hodnota ISO je tak důležitá, že jí věnujeme celý bod (viz dále)
Co hledat v manuálu (nebo na foťáku): Hledejte cokoliv, co vám umožní mít kontrolu nad časem, většinou nějaké kolečko, jímž se mění.  Užitečné je alespoň jednou za život vyzkoušet tzv. manuální režim (viz dále).  A naučit se nastavovat čas zcela bez pomoci a nápovědy fotoaparátu.

3. Pochopte ISO – bez něj se nedá fotografovat

Tak tedy: pokud nebudete vědět, co to je ISO, nemůžete fotografovat. Pokud se nechcete dozvědět, jak to funguje, je zbytečné kupovat si dražší fotoaparát než za cca 1500 korun (a pozor, i na mobilu je velmi, velmi užitečné vědět, kde ISO nastavovat)
Tedy: ISO znamená citlivost, nastavovat se dá většinou v číselné řadě 100, 200, 400, 800 atp… Čím vyšší ISO, tím citlivěji se čip chová, ale ty tři nejpodstatnější věty znějí takto: 1. Tím, že zvedáme ISO, dovolujeme čipu chovat se citlivěji a tím pádem můžeme fotit kratším časem a dosáhnout toho, že fotky nejsou rozmazané. Vše má samozřejmě svoji cenu – vyšší ISO tedy znamená více tzv. šumu v obrázku (jinými slovy: fotografie bude méně kvalitní).

Co si zkusit:

Nastavte ISO na nízkou hodnotu (například v režimu P – viz dále) a vyfoťte cokoliv alespoň trochu pohyblivého v ne zcela dobrém světle. Třeba dítě na tříkolce. Slyšíte, jak foťák dlouze cvakne? Vše bude rozmazané, prostě dlouhý čas: za onu například 1/10 vteřiny dítě na tříkolce ujede třeba pět centimetrů a bude z něj jen máznutý flek. (A navíc se vám chvěje ruka).
Nyní přepněte na jednu z nejvyšších hodnot ISO –  třeba na 1600. A znovu cvak. Slyšíte ten rozdíl? Cvaknutí je mnohem rychlejší a rozmazanost zmizela (či je výrazně menší). Jen pozor – přibližte si obrázek a uvidíte, že je prostě méně kvalitní (více šumu).

Co hledat v manuálu:

Jak se nastavuje ISO (případně u některých zrcadlovek: jak se vypíná ISO automatické).

4. Prozkoumejte režimy fotoaparátu

Jak víte, focení může být jednoduché: prostě zmáčkneme nějaký knoflík, fotoaparát sám rozhodne, jaké nastaví hodnoty oněch tří veličin, které dají vzniknout fotce (čas, ISO, clona). Jenže: ve většině případů to foťák prostě nedokáže rozhodnout dobře (neví, co a kde fotíte). Jinými slovy: jak už víme, VŽDY je třeba vědět, co se zhruba děje ve foťáku. A tedy nyní jediná kategorická rada. Nikdy nepoužívejte tzv. plnou automatiku (většinou zelený obdélníček, zelený fotoaparát, atp), nedá vám hezké fotky. Existuje však ještě jeden program, v němž foťák (skoro) vše udělá za vás, a to režim označovaný písmenkem P. V něm můžeme (na rozdíl od plné automatiky) nastavovat ISO a zapínat/vypínat blesk.
Co si zkusit: Zkuste třeba vyfotit něco pohyblivého, třeba psa v parku, v odpoledním světle. Na plnou automatiku to prostě nepůjde, vše bude máznuté (fotoaparát neví, že fotíte něco v pohybu a čas dostatečně nezkrátí). Pak přepněte do režimu P, zvedněte ISO (tedy: umožněte fotoaparátu fotit krátkým časem, viz výše). Vidíte ten rozdíl? Pes je (nejspíš) ostrý – protože jste přinutili foťák pracovat s kratším časem.

Co hledat v manuálu:

Jak se nastavuje program P (vlastně to hledat moc nemusíte, prostě točte kolečkem na foťáku, kde P téměř jistě máte). Spíš si zkuste, jak jsem psal, alespoň jednou za život, jak funguje manuální režim (M), tedy ten režim, v němž si čas i clonu nastavíte sami. Toto prosté cviční vás naučí o focení víc, než si myslíte.

7. Naučte se vypínat blesk v šeru

Pro novopečené fotografy je toto často nejneuvěřitelnější pravidlo – říkají: ale blesk přece dává světlo, tedy proč ho vypínat, když je světla málo? A proč ho naopak pouštět ve slunném dni? Pojďme si to raději zkusit.
Co si zkusit: Počkejte si třeba na podvečer – až u vás doma bude šero. Pak fotku vyfoťte s bleskem. Nu ano, je plonková, nudná, je-li na ní postava, vypadá přesvíceně, vše ostatní je ve tmě nebo tmavé. A teď blesk zaklapněte, nastavte ISO na nějakou vysokou hodnotu a cvak. Vidíte ten rozdíl? Vidíte, jak najednou tak fotka vypadá zajímavě, barevně? (Jen pozor na onen nám již známý expoziční čas – pokud bude světla už opravdu málo, např. pobíhající dítě se už může rozmazat. Jinak bude ale fotka opravdu podstatně lepší, než s bleskem).
A teď druhý pokus: jste venku v krásném dni. Slunce praží a vytváří všude krásné stíny. Jenže na fotce tak krásně nevypadají. Přemluvte ještě jednou dítě či manžela/manželku, ať vám zapózuje třeba s kšiltovkou na hlavě a zmáčkněte spoušť. Ne vždy to dopadne zcela skvěle, ale velmi často je výsledek prostě lepší než obrázek bez blesku plný stínů (včetně obličeje pod kšiltem.)

Co hledat v manuálu:

Jak se vypíná a zapíná blesk – ale je to tak jednoduché, že to snad ani nehledejte a rovnou objevte na fotoaparátu.

8. Pozor na „korekci expozice“ a „vyvážení bílé“

Ne, nedělám si z vás legraci ani nenadsazuji. Tato dvě tlačítka (resp. funkce) potřebujete na samém začátku znát hlavně proto, abyste „na ně nesahali“. Ze vzorku mnoha set lidí na mých kurzech soudím, že je má rozhašeno zhruba 5 % fotoaparátů. A fotky pak nemohou stát za nic.

A. Korekce expozice

Jak už víme, fotoaparát si například v režimu P sám rozhodne, jaké hodnoty času a clony nastavit. Někdy to je ale rozhodně špatně – a obrázek či jeho část, je tmavší, nebo světlejší než by se nám líbilo. Funkce korekce expozice nám umožňuje foťáku říci: foť to světlejší (tmavší) než si myslíš.

Jak to zkusit/ co hledat v manuálu:

Korekce expozice je téměř vždy označená symbolem +/- (většinou na samostatném knoflíku). Když ho zmáčknete, objeví se v hledáčku „stupnice, škála“ prostě cosi s nulou uprostřed. Obvykle točením kolečka onu škálu vychýlíme – a obrázek bude tmavší, nebo světlejší.
K čemu se to hodí? Ke všem situacím, kdy prostě automatické měření nefunguje, jak má. Když bude postava tmavší proti světlejšímu nebi či zdi. Anebo třeba na pláži či na sněhu.
A teď to hlavní: vždy si dávejte pozor, abyste onu věc vynulovali! Opravdu, nejméně 5 ze stovky foťáků na světě to má rozhašeno z doby, kdys si majitel hrál s nastavením. A pak už to nikdy nevrátil zpět a foťák si třeba několik let myslí: „majitel po mně pořád chce, abych vše fotit výrazně světlejší/tmavší, než si myslím já“.  Pravda tedy je, že díky tomu já pak mohou na fotokurzech „frajeřit“ – „pouhým dotykem“ ony fotoaparáty opravovat.

B. Vyvážení bíle (White Balance/WB)

Rozdílná prostředí a rozdílné denní doby mají různou barevnou teplotu – ale to je nám v této fázi skoro jedno, bez toho se dá žít. Důležité je si jen dávat pozor na funkci zvanou Vyvážení bílé (WB). Někdy si s ní můžete pohrát a třeba zkusit v umělém osvětlení nastavit „Žárovkové světlo“, možná fotky nebudou tak dožluta.
Ale teď to podstatné:  je potřeba si hlídat, aby tam ono nastavení nezůstalo dalšího půl roku a fotky nebyly – například – děsivě do modra. Jinými slovy, občas zkontrolujte, zda máte nastaveno Automatické vyvážení bílé (AWB). Cože, ptáte se, ale výše v textu se mnohokrát píše, že automatické věci je třeba zakázat. Ano, ale toto je snad jediná automatika, která více méně funguje dobře. Tedy se jí držte.

Jak to zkusit/ co hledat v manuálu:

Jen vystopujte, jak se ona veličina nastavujte a zkuste si pár fotografií s různými nastaveními, a to ideálně venku, a poté za umělého osvětlení uvnitř. Něco se vám bude líbit, tedy se nebojte experimentovat. Většinou ale zjistíte, že – ano – ta automatika to doopravdy zvládne dobře.

 9. Naučte se pořádně zaostřovat

Nu dobrá, ostřit asi umíte. Jak se to pozná? Jednoduše – když budete fotit dvě postavy vedle sebe, tušíte, že nejdřív musíte středem zamířit na jednu, namáčknout, ostření se zamkne (tj. objektiv si bude pamatovat, na co zaostřil), pak foťák posunete zpět. A cvak. (Pokud byste to neudělali, onen prostřední ostřící bod by nejspíš „proběhl“ mezi oběma postavami a zaostřil kamsi dozadu).
O stupeň výš je pochopení toho, že nám v objektivu běhá spousta ostřících bodů, ale pojďme to na začátku moc nerozvádět a uvěřte mi prosté pravdě: na začátku je zkrátka ideální mít vše nastaveno tak, abyste viděli je jeden ostřící bod a ten se „zamkl“ ve chvíli, kdy do poloviny namáčknete spoušť. Pak můžete doladit expozici a domáčknout.
To je jednoduché, ale občas se prostě objektivy chovají nějak divně.

1. podivnost: 

Mačkáte do půlky spoušť, ale ten bod se ne a ne zamknout, pořád se přeostřuje. Co to znamená? Téměř jistě to, že máte nastavené tzv. kontinuální ostření. Prostě ho vypněte. Hodit se naopak může ve chvíli, kde budete chtít vyfotografovat objekt, třeba cyklistu, který se blíží k vám a je tedy zcela nemožné ho dobře doostřit. Kontinuální ostření ho bude „sledovat“, inu, kontinuálně.

2. podivnost:

Ostření mi nefunguje vůbec: tahle věc často mnohé vyděsí. Objektiv sebou divně cuká a spoušť nereaguje a nedovolí nám vůbec obrázek udělat. Toto se často děje ve chvíli, kdy fotografujeme ve tmě a paprskem autofokusu se nemáme čeho „chytit“, anebo tehdy, pokud se snažíme zaostřit třeba na bílou zeď – paprsek bude opět zmatený. Co s tím? Buď se s trochu trpělivost nám objektiv přinutit podaří, anebo objevte na objektivu přepínač AF/MF. Ono MF znamená „manuální fokus“ , vypínáme jím ostřící automatiku a doostřovat můžeme rukou (čemuž se často nevyhneme například při nočním focení.)

Co si zkusit a co hledat v manuálu:

Pokud budete mít čas, pochopte různé „ostřící režimy“ vašeho fotoaparátu. Právě k tomu se opravdu bude (zcela výjimečně) hodit manuál – u různých značek se všechny ty režimy jmenují a funguji trochu jinak (a je jich samozřejmě více, než jsme zmínili). Tedy si je projděte a pochopte, jak fungují, včetně různých fíglů, jimiž posouváte ostřící body nahoru, dolů atp… Ale věřte mi, že pro běžné focení je zdaleka nejdůležitější režim námi zmínění: namáčknu, zamknu, vyberu záběr, domáčknu a cvak. 

10. Pochopte, jak poznat dobrou fotku

Tímhle pravidlem já své kurzy fotografování vždy začínám, ale ale dnes jsem vás nechtěl stresovat přílišným „akademičnem“. Jenže ona ta otázka „jak poznám, že to je dobrá fotka?“ vůbec akademická není. Ba naopak, je základem všeho.
Když se dnes bavíme o různých nastaveních a čudlících fotoaparátu, zde je ono „tajemství dobré fotky“ shrnuto do pár „technických bodů.“
– Opravdová (tj. dobrá) fotografie nikdy nevznikne pouze tím, že zmáčkneme spoušť.
– U fotografie většinou skoro nezáleží na tom, CO vyfotíme (tedy na obsahu), ale na tom, JAK to vyfotíme a jaké emoce do fotky zakonzervujeme.
– To, zda děláme dobré či nedobré fotografie, obvykle jen velmi málo záleží na tom, jak drahý máme foťák.
– Foťte si co chcete (opravdu!), ale vězte, že dobrá fotka je obvykle ta, která má v sobě nějaký příběh, nějakou emoci, nějaké zachycení atmosféry. Tedy pozor na různé laciné efekty (ty vám získají „liky“ na Facebooku, ale nepomohou v tom, abyste se opravdu naučili fotit).